Je umělecký projekt, jehož cílem je uvést zajímavé umění mladých tvůrců do veřejného prostoru, oživit ho tím, provokovat a přinést nové impulsy do diskuse o budoucí podobě centrálních lokalit.
Letošní 5. ročník jsme umístili na část budoucího Hradebního korza, konkrétně do ulice Na Příkopě, do části pěší zóny od Václavského náměstí po ulici Panská.
VáclavART podporuje zejména mladé, začínající umělce, dává jim možnost prezentovat svou práci a talent a pomáhá jim v jejich uměleckém rozjezdu.
Pátý ročník představuje na 44 uměleckých děl (13 sochařských děl a instalací a 30 obrazů, reliéfů a kreseb na dřevě) od 14 umělců, pocházejících z Akademie výtvarných umění, ART & DESIGN INSTITUTU a pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové.
Ulice Na Příkopě a její okolí se tak na čtyři týdny (od 6. září do 4. října 22) zaplní uměním.
Hlavní část výstavy proběhne v pravé části pěší zóny ulice Na Příkopě, některé instalace budou umístěné ve Františkánské zahradě, na Ovocném trhu a dále v pasáži Paláce Koruna, v módním domě VAN GRAAF, v paláci The Forum a v nákupní galerii Myslbek.
Výstavu pořádá Sdružení Nového Města pražského, z.s a vznikla za podpory Městské části Praha 1.
Vernisáž se bude konat v prostoru výstavy v ulici na příkopě v úterý 6. září od 17,00 hod.
Spolek Sdružení Nového Města pražského vznikl před 17 lety (2005). Vyvíjí aktivity směřující ke kultivaci a rozvoji centra Prahy a zejména Václavského náměstí jako klíčového veřejného prostoru naší země. Pečujeme o něj a zároveň vyvíjíme tlak na orgány státní správy a samosprávy, aby o něj pečovaly též.
Spolek je také od července 2019 Koordinátorem správy veřejného prostoru v lokalitě Václavské náměstí a ulic 28. října a Na Příkopě a vykonává tak v reálném čase koordinaci správy této centrální lokality v oblastech čistoty, pořádku, technického stavu povrchů a mobiliáře, zeleně, mapování a monitoringu.
Chceme centrum Prahy jako živý veřejný prostor pro všechny obyvatele a návštěvníky Prahy.
Spolek zastupuje občany a dále významné firmy, obchody, banky, hotely, restaurace, paláce a rezidenty sídlící na Václavském náměstí a v jeho okolí. Hlavním posláním spolku je péče o toto unikátní místo a jeho rozvoj. Jeho členové si uvědomují, že nedílným prvkem funkční společnosti je její občanský sektor, který vytváří aktivní občanskou společnost, která se má v případech nesprávného směřování věcí veřejných stát tlumočníkem postojů široké veřejnosti, upozornit na problémy a přispět k nápravě v těch případech, kdy se zásahy státu ukazují nedostatečné či škodlivé. Funkční občanská společnost pak zejména motivuje občany k tomu, aby se aktivně podíleli na fungování společnosti, na rozhodování či řešení problémů a posiluje jejich vědomí o sounáležitosti a odpovědnosti za věci veřejné jako „své věci“.
Veronika absolvovala Kurátorská studia a Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V roce 2018 realizovala stáž v drážďanské galerii Riesa efau, kde působila na pozici asistentka kurátorky a podílela se na česko-německém výtvarném sympoziu Proudění – Strömungen. Ve výstavních projektech se zaměřuje především na mladou generaci, příkladem toho může roční výstavní cyklus Uffff v ústecké Galerii Rampa či projekt studentských bytových výstav v Praze. Spolukurátovala výstavu 7. ročníku festivalu Jinčí čin. V současné době působí jako pedagog Dějin umění na vysoké škole ART & DESIGN INSTITUT. Mimo jiné se věnuje vzdělávání dětí a mládeže v rámci výtvarných kurzů, workshopů či letních táborů.
Letošní ročník výstavy VáclavART je propojen tématem Po-Zastavení. Odkazuje na nepatrné pozastavení či na zastavení se po delší časový úsek na běžně rušném místě. Upozorňuje na místa nabývající na významu svými minulými událostmi a dalšími okamžiky, jež se zapsaly do naší historie. Výstavu pojí několik linií, jak na téma lze nahlížet. Jedna z linií je historická, navracení se k zvykům a tradicím, minulým událostem, na které se postupem času zapomnělo a je třeba je neustále zpřítomňovat. Po-zastavení se na čas v těchto dobách minulých a připomenutí si tehdejších účelů a významů míst site specific instalacemi je důležitým aspektem nejen v rámci lokalit výstavy, ale i v kontextu města a národa. Dále nás historická linie dovádí k nám samým, k našemu dětství, časům bezstarostnosti. Neméně důležitá je i reflexe covidové situace, která poznamenala umělce. I pro ně to byl okamžik jakéhosi zastavení, nevystavování, přehodnocení své tvorby a možná právě čas k nalezení nových podnětů.
Výstava VáclavART přivádí diváka na méně i více exponovaná místa veřejného prostoru centra Prahy. Návštěvníka nabádá hledat nové cesty napříč legendárními pasážemi a obchodními domy.
Naši pomyslnou cestu výstavou je možné začít ve Františkánské zahradě, Triptychem kontinua. Marie Videmanová zde prezentuje objekty, do jejichž materiálu, paměti, jsou vtisknuty fragmenty lidských těl. Dovádí nás tak k nám samým, naší tělesnosti, otisku nás v čase. Za dalším exponátem návštěvník vchází do pasáže Paláce Koruna. Still life, instalace a zároveň performance, probíhá v reálném čase a představuje ateliér a práci sochaře Michala Č. Šembery, jak vytváří umělecké dílo. Část pasáže Paláce Koruna je věnována obrazům. Šimon Paplhám se inspiruje mytologií, vlastními sny, nočními můrami, z nichž vytváří často utopistické vize a ty projektuje do svých romanticky laděných maleb. Barbora Šemberová v cyklu Z dějin použila jako podklad pro některé z kreseb a maleb dřevo. Tím odkazuje na tehdejší Koňský trh, na dobu, kdy bylo náměstí nedlážděné a na jeho dřevěné stánky. Náměty svých obrazů umělkyně nejčastěji nachází v historii, v českých lidových zvycích a tradicích. Adam Rada se zajímá obrazy produkované virtuální realitou. Tyto fragmenty městských krajin následně dále zpracovává vlastním výtvarným jazykem.
Další exponát pokračuje v ulici Na Příkopě, VENKU JE LÍP od Romana Franty nás navrací zpět k řemeslné práci a také k venkovu. Dřevěná bouda zde navíc nabývá nových významů v souvislosti s prvním českým divadlem Bouda z konce 18. století, které stálo na tehdejším Koňském trhu. Dílo Unnatural Habitat II. reflektuje zpracovávání dančího masa v této lokalitě. V podání Anety Filipové se nejedná pouze o navrácení se k původnímu účelu místa v historii, ale i o kritiku současné společnosti, která expanduje do míst, do kterých by neměla. Kolovran Kůň Zlatohlav Nikoly Činčurové symbolicky odkazuje k bývalé trati koněspřežných tramvají, které Na Příkopě kdysi projížděly, a na nedaleký bývalý Koňský trh. Autorka navíc zvolila formu koloběžky, současného ekologického trendu užívaného ve městech. I nadále zůstáváme u motivu koně. Tentokrát v jeho fragmentární podobě. Dílo Zm-nožení od Veroniky Láníkové představuje koňské končetiny v různých velikostech, často naddimenzované, které se postupně zmnožují, až nás donutí zcela zastavit. Zvětšenina divizny, Di-vize, v křiklavé růžové od Sabiny Falcmanové organicky prorůstá dlažebními kostkami ve frekventované ulici Na Příkopě. Uvnitř Nákupní galerie Myslbek dominuje jakýsi pomník TADY TAJI TO sestavený ze známých tvarů nakupených hraček. Ty v nás evokují vzpomínky na dětství, na období bezstarostnosti a čas her. Na vrcholu stojí postava reprezentující dětskou bezprostřednost, ale také zranitelnost. Poslední exteriérovou instalaci Strom plodící dobré ovoce od Veroniky Láníkové nalezneme na Ovocném trhu. Autorka zde pracuje se symbolem jablečného jadérka, které dala do souvislosti s neovocným stromem, který neplodí.
Vlna Kristína od Marie Videmanové levituje v okenní výloze v Jindřišské ulici v paláci The Forum. Kopíruje ženskou siluetu v její ladnosti a lehkosti a zároveň je zde patrná návaznost na tvorbu některých českých fotografů.
Díla umístěná v módním domě Van Graaf korespondují s charakterem obchodního domu. Ozvláštněním tohoto prostoru dochází k vytváření nových pohledů, souvislostí, které nás vytrhávají z naší všednosti. Eliška Astlová zde představuje dílo Reflexe, zrcadlové obrazy, odrazy nás, zákazníků, avšak proměňující se až v poněkud deformované podobě. Dílo Lyžařka od Marie Videmanové symbolicky odkazuje k osobnosti Josefa Rösslera Ořovského a jeho legendárnímu sjezdu na lyžích na Václavském náměstí. Socha Samota od Nikoly Emmy Ryšavé vznikla během pandemie covidu, kdy autorka byla nucena reflektovat svůj osobní vztah s uměním jako takovým. I u instalace My not Sanctuary od Radka Smětáka se opět zastavujeme v období covidu. Únik z této situace nachází v propojení s přírodou a navracení se k ní.
Prezentovaná díla fungují jednotlivě i jako celek. Výstavou lze procházet různými směry a na jednotlivé exponáty je možné nahlížet v různých spojeních a hledat tak nové souvislosti mezi uměleckými díly. Představeni jsou především mladí tvůrci pocházející z Akademie výtvarných umění, ART & DESIGN INSTITUTU a pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové.
Eliška Astlová se v malbě a umělecké tvorbě věnuje především zobrazení okolního světa. Ve své tvorbě se zabývá myšlenkou, zda realitu vnímáme či vidíme správně, co se skrývá pod povrchem a kde je skutečný obraz okolního světa. Zabývá barevným spektrem a reflexí či odrazy skutečného světa například na vodní hladině. Snaží se proniknout pod povrch a hledá pravdivost zobrazení.
Vystudovala scénografii a pokračuje studiem malby na Art & Design Institutu pod vedením Romana Franty a Lukáše Miffka. Vedle nového pohledu na skutečnost a její formu experimentuje s krajinomalbou i figurální tvorbou v její barevnosti a novém pohledu na morfologii postav. Ve své tvorbě se zabývala nejen malbou a kresbou, ale i dalšími uměleckými směry a formami. Proto vystavovala i na málo obvyklých místech, kde se snaží propojit klasické umělecké techniky – malbu na neobvyklých materiálech v interakci s objekty a prostředím, kde instaluje svá díla.
Dětská záliba v kreslení, a později i v dalších tvůrčích technikách ji dovedla nejdříve na SUPŠ v Jablonci nad Nisou, kde vystudovala návrhářství šperku a bižuterie, včetně jednoleté výuky fotografie na analog. Po maturitě se na rok ocitla v libereckém Divadle F.X. Šaldy, kde malovala kulisy. Následná cesta do Prahy ji ale odvála do světa novinařiny, kde působila mnoho let. V průběhu těchto let se začala zajímat o dokumentární fotografii, což se nakonec po nějaké době rozhodla i vystudovat. Nejdříve na Liberecké škole fotografie, následně i na Art & Design Institutu v Praze. Současně se svým mužem tvoři i dlouhodobé fotografické projekty, z nichž některé se zaměřují také více sociálním směrem (lidé s Downovým syndromem). Zcela odlišným je rovněž dlouhodobý projekt Kolovrany, který zahrnuje „koloběžky“ inspirované různými uměleckými styly a samotnými tvůrci.
Nikola vystavovala několikrát v Praze, Liberci, na fotofestivalu v Blatné, ve Svitavách, v Bardejově (SR), fotogrammetrické fotografie se staly součástí mezinárodního experimentálního filmu Memory is always in the periphery promítaného v roce 2021 na výstavě v New Yorku a v Portugalsku.
Kolovran Kůň Zlatohlav odkazuje na spojení koňského trhu, koňky a zlaté Prahy, kterou v současné době brázdí místo koňských potahů právě i koloběžky.
Sabina Falcmanová je čerstvou absolventkou ateliéru skla na UMPRUM, v rámci studia absolvovala i roční stáž v ateliéru malby Jiřího Černického. Předtím studovala Design světelných objektů na Střední uměleckoprůmyslové škole v Kamenickém Šenově. Pochází ze severních Čech, kraje skla, což do velké míry utvářelo její umělecké zaměření a specificky pak témata, kterými se v tvorbě zabývá. Od doby, co se díky studiu v Praze od rodného kraje vzdálila, má potřebu zkoumat jeho genius loci, jeho specifika i nedostatky a propojovat/srovnávat tyto poznatky s otázkami vlastní identity. Z kraje bohatého na lesy a kopcovitou strukturu si odnesla lásku k přírodě a k dobrodružným výzvám. Tato tendence se odráží zejména v tom, že ráda zkouší nové výtvarné techniky a pracuje s neobvyklými materiály či se ráda věnuje poněkud adrenalinovějšímu spektru (sportovních) aktivit.
Autorku baví práce v měřítku životní velikosti. Právě divizny, které nacházela na pražských periferiích a následně je zpracovala do instalace Di-vize, kterou uvidíte v rámci VáclavARTu, jsou samy o sobě entity svým měřítkem i „postojem“ připomínající člověka – člověka necivilizovaného, divokého. Už samotný vzhled a vyzařování těchto zajímavých rostlin Sabinu přivedly k tématu přirozenosti a našeho vztahu k tomuto fenoménu jak ve světě, tak i v sobě samých. Také jí v této práci inspirovaly práce performera Vladimíra Havlíka ze začátku 80. let minulého století.
První variaci na toto téma jste mohli vidět na klauzurách v ateliéru malby v roce 2020, nyní Sabina instalaci pojímá na více interaktivní bázi a chce přimět kolemjdoucí k aktivní participaci na přemýšlení o tématu přirozenosti v sobě i v dnešním světě obecně.
Aneta Filipová se ve své tvorbě zabývá především fúzí sochařství a architektury. Své sochy propojuje s nejrůznějšími městskými podtématy, na které prostřednictvím nich reaguje. Její práce často otvírají témata, které společnost mnohdy upozaďuje.
Sousoší Unnatural Habitat II navazuje na téma/výstavu z roku 2021. Jak již název napovídá autorka se zabývá tématem vyjmutí něčeho přirozeného z bezprostředních podmínek a umístí ho tam, kam tento organismus nepatří. Sousoší je ironickou reakcí na civilizaci, která expanduje i do míst, kam by zasahovat neměla.
Aneta vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru Lukáše Rittsteina, pobývala na stáži v New Yorku na Cooper Union.
Je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze 1990-1997 (prof. B. Dlouhý a prof. A. Veselý). V letech 1993-1994 studoval na San Francisco Art Institute. Od konce 90. let, po ukončení AVU, je nepřehlédnutelnou malířskou osobností s bohatým rejstříkem formálního i obsahového sdělení. Do širšího diváckého povědomí vstoupil sérií strukturálních, hmyzích obrazů, za kterou byl v r. 1997 nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Další linií jeho tvorby je expresivní malba v rámci, níž zachycuje závažnější i výpravnější témata. Svou malbou nekompromisně reflektuje dění kolem sebe. Současnou společnost i své osobní prožitky komentuje s hravě ironickým odstupem v nezvykle provokativních souvislostech. Do svých obrazů přenáší svobodu projevu, odvahu, experiment i klasické postupy. Aktuálně rozvíjí sérii portrétů, v nichž je lidská jedinečnost systematicky zpochybňována. Autorova tvorba tak logicky dospěla od společenství brouků ke společenství lidskému, od brouka, asociujícího člověka, k lidskému jedinci.
Roman Franta vytváří také objekty z různých materiálů, kterými doplňuje své malířské výstavy. Jeden z objektů, dřevěnou chatku s názvem „Venku je líp“, představuje na výstavě VáclavART, ve veřejném prostoru Prahy 1, v ulici Na Příkopě.
Je zastoupen v mnoha soukromých i veřejných sbírkách například Národní galerie v Praze, Alšova jihočeská galerie, Hluboká n./Vltavou, Muzeum umění, Olomouc, Galerie středočeského kraje, Kutná Hora… Vystavuje doma i v zahraničí.
Dagmar vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, VOŠ v Jablonci nad Nisou, dále vystudovala AVU v Praze v sochařském ateliéru u prof. Jana Hendrycha, magisterské studium dokončila v sochařském ateliéru Vojtěcha Míči.
Ve své tvorbě vychází z anatomie, pracuje s tělesností, otiskem. Dagmary sochařská díla jsou převážně spojené s figurou, nebo jsou zaměřena na materiální stopu, či formu tvarosloví. Ráda v divákovi probouzí touhu dotknout se jejího díla. Často opakující se motiv dětské figury, nebo zvířete je hledání identity skrze tělesnost, formu a ty se stávají součástí obrazu. Autorka tak navazuje na vyjádření vnitřního chaosu sebe sama a zařazení ve společnosti.
V rámci výstavy VáclavART Dagmar vytvořila portrét svého syna, který hrdě stojí na dřevěných herních tvarech. Dítě je zde použito jako atribut, nejen jako podnět z osobního života, ale i jako asociaci ze snů, dětského světa a fantazie.
Inspiruje ji zejména příroda a ráda dělá site specific instalace. Pro projekt VáclavART vytvořila objekty vycházející z přírodních témat, které jsou zároveň spojeny s historií a s geniem loci Václavského náměstí a přilehlého okolí. Na letošním VáclavArtu se představí instalací soch Zm-nožení a Strom plodící dobré ovoce.
„Umění v ideálním případě snoubí estetické vytržení s myšlenkou, která diváku nabízí možnost k vnitřnímu zamyšlení, zkoumání světa a sebe samého. Umělec je pozorovatel, filosof i tvůrce zároveň. Tyto složky by měly být v harmonii. O to se snažím ve své tvorbě.“ říká letošní absolventka ateliérů Umělecká grafika a Intermediální tvorba na ADI v Praze. Veronika, vystupující pod pseudonymem Valggrind, zkoumá struktury materiálů a linie a vnitřní stavbu objektů a prostoru. Ve své tvorbě se snaží spojovat různé druhy umění, zejména grafiku, sochu a hudbu. Jejím dlouhodobým výtvarným zájmem je bourání hranic mezi grafikou a objektem. Krom konečného výsledku, tedy grafického listu nebo sochy, je pro ni stejně důležitý proces vzniku, začlenění díla do prostoru nebo uceleného výtvarného konceptu.
Účast na vybraných uměleckých projektech
2022 – Grafika roku 2021
2021 – Grafika roku 2020
2018–dosud – Das Funus, gothic hudební kapela
2018-2019 – Prag anders – Praha jinak, kolektivní výstava pod záštitou DAAD a katedry germanistiky FF UK
2012 – Nesvázaná kaple, Kaple sv. Jana Křtitele v Praze – Holyně
2011 – 13. trienále ex-libris, Chrudim
2011 – Skrytý prostor, série instalací ve veřejném prostoru v Praze a na Kokořínsku
Absolvent VOŠ Václava Hollara, 3d grafik, který našel zálibu v kresbě a malbě. Zajímá mě rytmus, dynamika, vibrace.
Přes básnické a kresebné experimenty s duševními stavy a ponory do podvědomí jsem se dostal ke studiím přírody a nyní znovu ke snění. Olejomalbě se věnuji dva roky, pod vedením doc. Romana Franty a prof. Miloše Šejna. Vycházím z mytologických představ, snů a vizí. Do obrazů vkládám vnitřní změnu, vzplanutí a povznesení, ponor, či pád. Vedle asketické tvorby se snažím rozvinout i polohu, která je okouzlená životem, láká slastmi anebo únikem do smyšlených světů.
Adam je čerstvý absolvent AVU a bude v rámci výstavy prezentovat díla, která vycházejí z jeho diplomové práce a dlouholetého zájmu o virtuální reprezentace reálného světa. Jedná se o malby modelů měst nalezený při virtuálních procházkách po aplikaci Google Earth. Při zpracování reliéfu země a budov skládá tento program několik různých satelitních snímků dohromady a tím vytváří polygonový model, na který následně nahrává texturu. Vzniká tak určitá deformace/stylizace, která vymazává pohybující se objekty (kvůli delšímu expozičnímu času, podobně jako první fotografie) a také předměty, které mají malý objem. Důsledek tohoto procesu je, že se člověk prochází v prostředí zbaveném lidí, nikoli však jejich výrobků. Cestování po takto zpracované zemi se stává kondenzovaným turismem – veškeré budovy se stávají památkami, či ruinami. Nikdo je zde neobývá, jejich původní účel zde nedává smysl a existují jen proto, aby byly prohlíženy.
Nikola Emma se vždy zabývala různými kreativními výrazy, takže umění pro ni bylo jasnou volbou. Od studia keramiky přes design dřevěných hraček se dostala až k sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze, do oblasti, ve které se mohla plně realizovat.
Práce Nikoly Emmy jsou plné neskutečných, často antropomorfních postav, někdy groteskních, emocionálních a jindy strašidelných. Stvoření často pocházejí z literatury, jejího vnitřního světa a z jejího amatérského zájmu o psychoanalýzu.
Na letošním ročníku výstavy, představí svou sochu nazvanou Samota, v níž autorka zachytila dualitu, kterou má s pocitem samoty spojenou.
Nikola Emma vystavovala na různých místech v České republice, Portugalsku, Austrálii, Belgii, Itálii a Polsku.
Mojí snahou je propojit různé vlivy skrze osobně pojatou formu. Má tvorba a vizuální svědectví je mnohem více o mně samotném než o zprostředkování tématu divákovi. I přes to, že má práce může působit líbivě, rozhodně to není její cíl. Cílem je ovlivňovat věci kolem sebe do podoby mně osobně blízké a příjemné. Vždy jsem se pokoušel vytvářet jakési univerzum okolo mojí osoby, která se proměňovala s vývojem osobního stylu a vkusu.
Ve své práci se zaměřuji na ideje a kreativní potřeby osobnosti, vyjádření osobních preferencí. Pokouším se vytvořit osobní posvátné místo z objektů, které jsou jakýmsi druhem soukromých svatyní, vlastní terapeutický prostor vybudovaný pro jednu osobu pro potřebu pomyslné osobní meditace. Výsledkem je tendence podřizovat funkci prostoru člověku, zcela jej podřídit lidskosti. Tím prostor více přiblížit člověku.
V poslední době se stále více věnuji vytváření atmosféry okolo děl, aby se postupně budovalo universum mého vlivu a zvýšila se šance procítění a prohloubil se zásah diváka. Instalace diplomové práce je prvním velkým pokusem dosáhnout tohoto efektu. Zdaleka ne posledním pokusem působit na diváka celým výstavním prostorem.
Výstava bývá standardním médiem, díky kterému se většina umění dostává do povědomí. Úmorná práce umělců a kurátorů na výstavách, se stala výraznou a různorodou službou okolnímu světu. Myšlenka výstav v současné praxi představuje multidisciplinární platformu. Nabádající ke vzniku nových diskurzů a ilustruje naléhavost témat. To podporuje rozvoj kultury a současné umělecké scény. Texty byly seskupeny, díla instalována, formy spektáklu v plném proudu, sledovanost a vyprávění nás hřeje u srdce.
Michalovo dílo „Still life“ zkoumá výstavu v prostředí mimo tradiční galerii. Bezpochyby se ale i nedá za výstavu považovat. Umělec se svou prací není hotov a divák vidí umělce v negližé, tak jak je to umělecké duši nepříjemné. Umělec se nevzdává, a i v kritických chvílích bojuje dál až do zdárného konce.
V roce 2021 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru malby u Josefa Bolfa a Jakuba Hoška (1. až 3.ročník u Michaela Rittsteina). Před akademií absolvovala bakalářské studium v ateliéru Ilustrace a knižní vazby na FDU Ladislava Sutnara v Plzni.
Ve své práci se zabývá svatebními rituály a zvyky spojenými s přírodními cykly a lidovými tradicemi – jejich původem a transformací do současnosti, občas ironickým pohledem. Ve volných asociacích využívá jednotlivé prvky a symboly z těchto rituálních činností. Pracuje s estetikou blízkou ilustraci a lidovému umění. Z jednotlivých symbolů skládá příběhy se znepokojující atmosférou, které zároveň vypráví „pohádku“ našeho života. Volí několik přístupů – zejména kresbu na papír, ale i kresbu na dřevo, dřevěné a keramické objekty. V diplomové práci přikročila tematicky přímo k lidovým pohádkám, které odrážejí mentalitu lidí z doby, kdy se vyprávěly, a jejich přímost a často i krutost poukazuje na to, jací jsme byli a jací jsme dnes. V posledních pracích se vrací přímo do krajiny, do lesů, na blata, kudy na svých čundrech prochází. Zobrazuje prostředí, kde se příběhy odehrávaly a historie je zde přítomna skrze skály, lesy a pozůstatky starých vesnic.
V rámci VáclavARTu vystavuje soubor maleb a dřevěných objektů ve vitrínách v pasáži Koruna. Motivy na malbách zobrazují okamžiky z lidového příběhu, jde typický motiv souboje dobra se zlem a asociuje tak opakující se pohnuté události odehrávající se na Václavském náměstí.
Dřevěné objekty odkazují na dávnou historii tohoto náměstí, na časy nedlážděného prostranství s koňskými trhy i dřevěnými stánky. Mohou evokovat pomníky či totemy, jako symboly shromažďování lidí a společenských rituálů.
Ve své tvorbě se Marie věnuje tělesnosti, otisku lidského těla a haptice. Většinou jsou její sochařská díla spjatá s figurou nebo jsou zaměřena na dotyk. Ráda v divákovi probouzí konfrontaci dotyku a mít i jiný než vizuální vjem.
Na výstavě VáclavART autorka představí nové dílo „Triptych kontinua“, který je vytvořený přímo do Františkánské zahrady. Koncept kontinua je pro autorku aktuální téma, které je v současné době utlačeno do pozadí a nahrazeno pokrokem a povrchním životem. Je to kritické dílo na společnost už od narození, výchovy, vzdělávání a bytím ve společnosti. Lidé si hledají různé formy radovánek a náhražek toho, jak být šťastný a tím třeba i později závislí na těchto formách dodávaného štěstí. (Jídlo, alkohol, cukr, cestování, sport, káva, drogy, nikotin atd.) A štěstí v každodenním bytí postrádají pod nánosem nálepek, kdo a co vlastně jsou. Ženy v tomto triptychu objímají válec a kvádr, pomyslné osoby, které trpí syndromy hodného kluka či hodné holky a syndromem vyloučení ze společnosti a dávají lásku, která v jejich útlém věku byla nahrazena pokrokovou výchovou.
Ve výloze v budově The Forum v Jindřišské ulici máte možnost vidět sochu „Vlna Kristína“ inspirovanou fotografickým pohledem a ve Van Graafu sochu lyžařky, která zachycuje pohyb ve funcarvingovém oblouku.
Marie vystudovala střední uměleckou školu Václava Hollara v Praze, dále bakalářské studium na Fakultě výtvarného umění v Brně v sochařském ateliéru u prof. akad. soch. Michala Gabriela a magisterské studium u Mgr. akad. soch. Lukáše Rittsteina na Akademii výtvarného umění v Praze. Nyní pracuje jako učitelka na střední škole a dál se věnuje sochařství.
2 l Michal Čeloud Šembera
Still Life – instalace, 2022
3 l Šimon Paplhám
Obrazy – oleje a uhel na plátně, 2021–2022
4 l Barbora Šemberová
Z dějin – soubor olejomaleb a dřevěných objektů, 2020–2022
5 l Adam Rada
Obrazy a reliéfy – polychromovaná sádra, oleje na plátně, 2022
6 l Roman Franta
VENKU JE LÍP – dřevo, 2022
7 l Aneta Filipová
Unnatural Habitat II. – ocel, asfalt, rohovina, kost, akryl, 2022
8 l Nikola Činčurová
Kolovran Kůň Zlatohlav – dřevo, plast, kov, peří, 2022
9 l Veronika Láníková
Zm-nožení – umělý kámen, beton, 2022
10 l Sabina Falcmanová
Di-vize – uschlé divizny, akryl, plastová folie, 2020–2022
11 l Dagmar Kropáčová Morová
TADY TAJI TO – beton, dřevo, 2022
12 l Veronika Láníková
Strom plodící dobré ovoce – laminát, 2022
13 l Marie Videmanová
Vlna Kristína – sádra s dřevěnou výztuhou, 2016
14 l Eliška Astlová (přízemí u vchodu)
Reflexe – kappa deska, odrazová folie, akrylové barvy, 2022
15 l Marie Videmanová (2. patro)
Lyžařka – laminát, pozinkovaná plechová deska, 2016
16 l Nikola Emma Ryšavá (výloha 1. patro)
Samota – polyesterová pryskyřice, dřevo, kov, 2021
17 l Radek Směták (- 1. patro)
My not Sanctuary – ocel, dřevo, vlákno vosk, 2022
Monika Vlková
Sdružení Nového Města pražského, z.s.
+420 603 46 00 76
Monika.Vlkova@centrumprahy.cz.cz
Jan Adámek
Sdružení Nového Města pražského, z.s.
+420 724 070 539
Jan.Adamek@centrumprahy.cz